2.kapitola

1. ledna 2008 v 17:51 | Evellyn Bellatrix Marvolo Helsing
Tady je další díl téhle povídky, snad se vám bude líbit... :) jsem jaksi vytížena a nestíhám ;)

"Já opravdu netuším…"pak ji ale něco napadlo. "Je to tajemství našeho rodu…"špitla a sklopila hlavu. Po tváři se jí přehnal vítězný úšklebek.
"Ven!"ozval se Lord Voldemort. Lucy na něj pohlédla a zjistila, že rozkazuje Smrtijedům, aby opustili pokoj. Ale žádnému z nich se nechtělo odejít. "Řekl jsem VEN!"zařval na ně Voldemort. Všichni raději uposlechly a odešly.
Zůstaly v pokoji jen oni dva. Voldemort a Lucy. Koukali se vzájemně do očí a čekali, jestli ten druhý něco řekne. Ale v pokoji vládlo ticho. Až nakonec Pán zla naznačil Lucy aby si sedla. Chvíli váhala, ale pak raději uposlechla - nechtěla si ho znovu rozhněvat. Posadila se do menšího křesla, který stál u krbu a sledovala Voldemorta, který pomalým krokem přišel až k ní.
"Nechceš mi něco povědět o vašem tajemství? Nechci samozřejmě vědět vše, ale zajímalo by mě, jak jste to dokázali…!"začal zlehka Voldemort a na tváři se mu objevil přátelský úsměv - jestli se to dalo tak nazvat. Lucy chvíli váhala, nevěděla co má říct, ale během pár vteřin měla jasno.
"Nemohu vám říct vše, ale je to… staré kouzlo… Nikdo kromě našeho rodu ho nezná. Nic víc nevím. Nikdo mi nic nechtěl říct." Řekla Lucy skoro neslyšeně. Nastalo znovu trapné ticho. Lucy jen čekala se zatajeným dechem, kdy na ní Voldemort sešle nějakou kletbu a on…? Honilo se mu hlavou, co jen to může být za starý a mocný rod, že přímo před jeho očima přežila smrtící kletbu bez mrknutí oka. Co jen to musí být za silného mága, který to vymyslel. Nakonec se mu v hlavě objevila věta, kterou nemohl odehnat. Nesmím si je rozhněvat. Nemuselo by to dopadnout dobře…
"To nevadí. Ještě mám otázku. Jak si se sem dostala? Celý dům je zabezpečen proti přemisťování. Jen ti se Znamením zla se mohou přemysťovat a pochybuji..."chytl ji za levou ruku a vyhrnul jí rukáv. Nic. Jen holá kůže. "...že ty by si Znamení zla měla."řekl a prohlédl si jí přísným pohledem. Lucy váhala. Nevěděla, jestli má vylést s barvou ven, že se sem dostala nechtěně, že tenhle svět je jen smyšlený a že ona žije v jiném.
"Tak mě to povíš nebo ne?"zeptal se naštvaně Voldemort a hůlkou jí přejel po tváři. Lucy zatrnulo. Uvědomila se, že nedokáže zabránit tomu, aby si přečetl její myšlenky. To bude problém, tohlesto... pomyslela si. Jen co jí to přeběhlo hlavou, Voldemort se ušklíbl a řekl :
"Copak bude problém? VEN S TÍM!"zavrčel velmi naštvaně a propálil jí pohledem. Poté si ale vzpomněl na to, že pochází z mocného rodu, proto trošku přibrzdil. Jinak by se už teď svíjela v bolestích, které by jí spůsobil kletbou.
"Dobře... dobře."řekla Lucy a začala své vyprávění. "Dneska... nebo včera, já opravu nevím, jsem si četla knížku... ale když jsem zjistila kolik je hodin, šla jsem spát. Začal se mi zdát divný sen... popravdě již nevím, co se mi zdálo. A pak jsem se probudila tady... Jo... a ta knížka se jmenuje... Harry Potter a Relikvie smrti..."zašeptala skoro neslyšně a sledovala Voldemortovu reakci. Jako by ho někdo praštil po hlavě. Skácel se na křeslo naproti Lucy a užasle na ní zíral. Kdyby nebyla v situaci, kdy nevěděla, jestli by ji před příští smrtelnou kletbou medailon ochránil, rozesmála by se jeho výrazu ve tváři.
"Ty... ty nepatříš..."začal koktat, ale Lucy usoudila, že bude lepší když to dořekne sama.
"Ano, nepocházím z tohohle světa. V mém světě je tohle jen smyšlený svět, kde se motá všechno okolo Harryho Pottera, jeho kamarádů a nejbližších. Ta kniha, kterou čtu... je poslední... v té se rozhodne, jestli zemře Harry nebo... vy."špitla a pohled zavrtala do starého zaprášeného koberce na zemi.
"Takže... takže..."na chvíli se odmlčel a pak se na ní podíval rozzuřeným pohledem, až jí přeběhl mráz po zádech. "ty víš o mě úplně všechno!"zašeptal jedovatě ledovým hlasem. Lucy se zmohla jen na nepatrné kývnutí hlavy. "Jestli... jestli cokoliv z mé minosti prozradíš... tak si najdu způsob jak tě zabít... ale nejdřív tě budu mučit, dokud nezešílíš a až mě začneš prosit o smrt, tak ti s radostí vyhovím...!"řekl s úšklebkem v obličeji a zacinkal na zvonek, který ležel na stole. Přiběhla malá skřítka s vyděšeným výrazem.
"Přejete si můj pane?"pípla a hluboce se mu uklonila.
"Co se tak blbě ptáš? Asi bych si tě sem jinak nevolal, nemyslíš? Odveď tady slečnu do pokoje."řekl chladným hlasem a posadil se do velkého černého křesla. Když už Lucy procházela dveřmi, ještě na ní zavolal.
"Jak se vůbec jmenuješ?"zeptal se.
"Lucy..."řekla a skřítka jí - na rozkaz Voldemorta - zavřela před nosem dveře...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arriel Arriel | Web | 1. ledna 2008 v 20:26 | Reagovat

Supeeeeeeeer díky moc :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.