Kapitola čtvrtá, Útěk

23. ledna 2008 v 21:03 | Istima Lumbo fíreo Sidheag |  A žili spolu šťastně až do smrti
Nevěděla co má dělat. Rozhlédla se kolem dokola po všech přítomných, čekala na nějakou nápovědu jak z toho ven, nikdo však nepromluvil, žádná rada, žádná nápověda prostě nic, jen otupěle zírali nehnutě, se zaraženými výrazy. Slzy se draly do očí s děsivou silou, okolní svět se měnil v rozmazanou šmouhu. Co se stalo? Proč se na něj jen vrhla? Děs svíral její tělo v naprosto těsném, ledovém obětí. Co jí to kurva popadlo?

Pomalu došla až na okraj kroužku. Nikdo se ani nepohnul, nebránili jí v odchodu. Přála si to, přála si aby jí zadrželi před cestou po které měla kráčet jednou pro vždy. Tmou, chladem, šílenstvím a pak až příliš pozdním procitnutí. Tušila že není cesta zpět. Kolečko se před ní rozestoupilo. Báli se jí, nechtěli se k ní víc jak na dva metry přiblížit, každý se chtěl ztratit v davu. Strach o své životy. Co kdyby se na ně vrhla a zlámala jim vaz?
Prošla davem. Zrychlovala až na konci běžela. Klopýtala přes drny. Vřítila se do svého pokoje. Nikdo tam nebyl. Začala házet do malého rozdrbaného batohu jen to nejpotřebnější. oblečení bylo v prádelně. Měla ve skříni princeznovké šaty, co jí věnovala jedna bývalá kamarádka po svatbě. Ve spěchu je složila a hledala boty. žádné. Spěchala, byli totiž slyšet kroky blížící se k jejím dveřím. Co teď? Dveřmi nemohla, jediná cesta bylo malé okno. Vydrápala se ne parapet a skočila. Zem jí přivítala poněkud tvrdě. Narazila si loket a sedřela obě dlaně až na maso. Nevšímala si toho a vyběhla z pozemků. Tolik věcí se seběhlo od té události v lese a přeci se to nestalo tak dávno jek by nezúčastněný pozorovatel mohl odhadnout. Běžela dlouho. Neohlížela se, nezastavovala ani na okamžik. Strach z pronásledovatelů byl příliš velký.K večeru už byla dost daleko. Vyhlédla si místo kde přespí a prohledala okolí. Usoudila že je dostatečně bezpečné a tak si lehla na mech a okamžitě usnula.
Probudilo jí až vzteklé štěkání a vrčení psů zmítajících se na provaze. Bylo něco před západem slunce. Cítila se odpočatá, ale nevěděla jak dlouho by unikala pronásledovatelům. Něco ji napadlo. Viděla to v jednom starém filmu. Nedaleko byla řeka. Tam se chtěla skrýt. Bylo by to ovšem jasné, jakmile by psi nenašli její stopu…. Nedaleko na stráňce rostla poslední mateřídouška. Nemusela ji ani vidět. Voněla přímo božsky. A jaké štěstí když v okolí našla hromádku srnčích bobků. Svlékla si šaty a šla kousek do lesa a za sebou nechávala asi tak po 50 metrech oblečení, až byla docela nahá. Opatrně se vrátila k paloučku, vzala do ruky bobky a narvala plnou hrst mateřídoušky. Smíchala to dohromady. Odporně to páchlo a zvedal se jí z od toho žaludek, překonala to a začala si natírat celé tělu. Hlavní pozornost věnovala podpaží a chodidlům. Tam byl její pach asi nejsilnější. Po tom co skončila se vydala k řece. Spěchala jak nejvíc to šlo, dávala si při tom však pozor aby nenatropila hluk. Hlasy za ní se domlouvali jak jí co nejlépe vystopovat. Byla to policie. Najednou hlasité lup. Psy byli osvobozeni od řetězů. Zběsile nasáli pachy nočního světa do plic a vyrazili štvát oběť jejich hledání. Našli stopu. Vrhli se po ní s děsivou rychlostí. Vůdce smečky zavil aby upozornil pány na nález horké stopy a pak se všichni ztratili a zlatavém oparu obarveném od zapadajícího slunce.
S příchodem noci se vyvalil i chlad od řeky. Lianino nahé tělo zkřehlo. Promrzlo do morku kostí, výrazněji Protestovalo ale až při Pianinem pokusu vlézt do ledového proudu řeky. Křeče zachvátily prokřehlé tělo, jen co se dotkla hladiny. Neovladatelný třas nešel jen tak přemoci, vydržela to a dál se opatrně brodila řekou ta se však neúprosně prohlubovala a proud nabíral na rychlosti a síle. Brodila se po proudu jak nejrychleji to šlo. Psy její lest na chvíli zdržela, ale rozhodně to nevydrží věčně. Ve vodě byla až po pás, když se na druhém břehu objevily siluety pronásledovatelů. Příčilo se jí co se chystala udělat. Nadechla se a celá se ponořila do ledové vody. Miliony žiletek ji začaly řezat kůži, hlavu a plíce. Zaplula pod břeh a modlila se aby tam byla dostatečná vzduchová kapsa. Kapsa tam byla, asi 10 centimetrů. Chytla se kořenů, aby jí neodnesla voda a nos s očima vystrčila nad hladinu. "Tohle nemůžu dlouho vydržet" pomyslila si a musela si dát za pravdu. Zima a fyzické s psychickým vyčerpáním si už také brali svou daň. Raneček v němž měla svatební šaty nasákl vodou a stahoval jí ke dnu. Psi pročmuchali místo kde opustila břeh a teď se vydávali po i proti proudu. Úkryt museli každou chvíli objevit. Nebylo zbytí. Lian si počkala na příhodný okamžik, když psi byli dostatečně daleko obezřetně vylezla z vody na druhý břeh. Voda byla hluboká a studená a tak by psům chvíli trvalo, než by ho překonali.

Nepozorovaná se vydala lesem k městu vzdálenému asi 2 kilometry. Bylo by nemoudré se do města vydat úplně nahá, tak vyndala šaty z ranečku. Mokré a studené působili ještě mnohem hůř než ten fakt že bude ve svatebním rouchu. Musela se usmát při vzpomínce na jeden film co kdysi viděla. "Nevěsta na útěku." Tak přesně musí vypadat. Rozcuchaná, zmrzlá, zmáčená a bez bot se vynoří z lesa pronásledována mnoha muži. Tento fakt (že se směje vlastnímu neštěstí) jí trochu zahřál a dodal jí sílu pokračovat.. Dorazila do města. Kolem 11 hodiny je až překvapivě rušno. Musel to být opravdu pohled. Docela pohledná dívka ve svatebních šatech, černé vlasy do půl zad však rozcuchané a na alabastrové pokožce hluboké škrábance. Padal sníh a šaty se mezitím změnili v ledový krunýř lepící se na tělo. Co se takhle prospat, ale kde? Jediné místo co jí napadlo bylo opuštěné kino.
Dveře byly odemčené. Vkradla se dovnitř, což byl malý zázrak, když vzbudila takovou pozornost. Sklepní prostory našla bez větších obtíží. Na zemi byla hustá vrstva prachu a tma jak v ranci, jenom od vylomených dveří do sklepa sem proudilo trochu světla. Svlékla si šaty, byla by jí v nich ještě větší zima a položila je ne schody. Potom se schoulila do klubíčka jak nejtěsněji to šlo a snažila se usnout. Zima byla strašná, vyčerpání jí ale pomohlo upadnout do hlubokého bezesného spánku.
Probudila se. Musela se vydat dál. Prohledávání města policií bylo únavné. V novinách, televizi i na sloupech po městě vysely fotky na kterých se šťastně zubila. Oblékla se a vyplížila se z kina po duším způsobu. Hledala temné uličky a zákoutí s mála lidmi. Kolem města, v lesích se střídaly hlídky. Psi tam nemohli chybět. Bylo to docela obtížné, zvládla to na jedničku v rámci možností. Svahem nahoru do hloubi lesa. Bez potíží se vyhla strážcům i jejich táborům. Začala si ale časem moc věřit. Místo opatrnosti vsadila na rychlost. Prodírala se podrostem docela slušně, nevšimla si ale že se po hlavě řítí k malé roklince schované roštím opadaným ze stromů kolem. Noha se smekla a už se řítila po hlavě do větví. Takový praskot a to přímo za stanama nocujících strážců. Překvapivě rychle, ještě než se Lian z toho pádu stačila vzpamatovat se řadili připraveni před stany s puškami a psi byli vypuštěni. Chvilkoví zmatek pomohl tomu že se alespoň vyškrábala na nohy. Hlava nehlava se prodírala větvemi. Tentokrát nemohla použít stejnou fintu co minule, psi byli moc blízko. Nabírala noční vzduch do plic jak nejvíc to šlo. Psi se přibližovali. Téměř cítila horký dech na nohách.
Vběhla k palouku. Tady jí určitě doženou. Nemohla. Zatavila se a jen čekala na ostré tesáky zabořující se hluboko do svalstva. Nic se však nestalo. Žádné trhání. Psi zastavili na okraji louky a strnule zírali kamsi na druhou stranu. Stáhli ocasy a začali kňučet. Naříkavě. Panika a strach z nich čišeli. Nakonec stáhli ocasy a odběhli jak nejtišeji a nejrychleji to šlo.
//<![CDATA[ //]]>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Evellyn Bellatrix Marvolo Helsing Evellyn Bellatrix Marvolo Helsing | 24. ledna 2008 v 17:37 | Reagovat

zajímavé... CHCI IHNED POKRAČOVÁNÍ, když seš doma nemocná!!!!!!!!!!!!!;)

2 awera awera | Web | 19. února 2008 v 16:07 | Reagovat

aaaa......to je boziiii....uplne senzacniiii.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.